Nesprávný čas.

Nevím, jestli to je zrovna citát, ale někde jsem slyšela, že život nám dá facku, když se začínáme cítit dobře. Já osobně vám to nemůže dosvědčit se žádným vážným případem, ale podle lidi kolem sebe a někdy i podle mě, bych řekla, že na tom nějaká pravda je. 

 

 

 

Když už se konečně dostane z toho nejhoršího ze svých problému a září se vám na lepší budoucnost, stoupne vám do cesty zase něco nebo někdo a nebo možná, vám jen život dá jak řečeno „facku“. Možná je to pravda. Vidíte už věci jen dobře a něco vás zase vtáhne do těch problému. Takhle to zní, že nám život nepřeje nic dobrého, že nás jenom sráží na kolena a v půlce kroku nám dá pod nohy velký kámen. A my spadneme, zase, ale když už jsme se zvedli jednou, zvedneme se zase. Otřepeme si hlínu z oblečení a jdeme dál. A možná i dál jdeme, dokud zase nespadneme. Já osobně si, ale myslím, že mezi těmi pády, je někdy velké rozmezí. Rozmezí toho, kdy svou cestu protančíme, prozpíváme a nikdo nás nesráží na zem, nedává nám pod nohy jen špínu a život nás rozhodně nefackuje. Jen nás možná hladí a po tváři a říká „Teďka máš čas si užívat tak neseď doma a jdi! Žij, dokud zase nespadneš“ Možná nám i život pomůže na nohy, když nás srazí. Možná je to život možná je to jen naše síla, ale já věřím v to, že život nás jen nesráží na kolena, ale i nám pomůže, když nás kdokoliv na ty kolena srazí. Protože, já myslím, že život to nedělá jen tak, ale že to dělá proto, aby nás něco naučil a aby nám dokázal, že se po svém pádu, dokážeme zvednou a dokážeme znovu žít svůj život na plno.