úterý 16. prosince 2014

Dopis Ježíškovy a trocha nostalgie.

Když přemýšlím, co všechno do tohohle článku napíšu, přepadají mě neuvěřitelné návaly nostalgie, takže tenhle článek bude tak trochu nostalgický.
Zrovna v čas, kdy jsem přestala věřit na Ježíška a byla jsem v tom věku, kdy bylo "hrozně trapný" psát dopis Ježíkovy a ten kdo psal dopis Ježíškovy byl malý děcko, se mi narodil bráška. Jako malý tohle vůbec nevnímal a já vlastně dopisy Ježíškovy pořád psala i když né tak pečlivě, nekreslila jsem mu denně obrázek a nedávala za okno, ale psala. No, ale když si to bráška začal uvědomovat a já psaní dopisu už psát přestala, protože jsem přece byla "velká holka" bráška chtěl ať napíšu i svůj dopis, takže píšu doteď. Ale vím, že jako malá jsem psala s největším dětským natěšením. Svým velikánským písmem a tunou chyb jsem mu psala dopis a když si to teď uvědomuju, je hrozně roztomilá představa, jak si to někdo doopravdy čte a říká si, co z toho svojí dceři pořídí. Musí být hrozně roztomilé, to číst a vidět vlastní dítě jak píše zamyšleně dopis a má u toho vyplazený jazýček, z toho, jak se snaží.



Pamatuju si ty časy, jak jsem dala večer za okno barevný dopis a obrázky svázané pracně uvázanou mašličkou a každých pět minut vyhlížela u okna jestli uvidím letět jako fakt doopravdického Ježíška o kterém mluvila maminka s tatínkem, protože to bylo asi moje největší dětské přání. Jak sladké.
Vím, že to čekání bylo vždycky mučící. Koukat na noční oblohu a čekat až se aspoň zatřpytí. Šeptání do okna Ježíškovy, ať si pro můj dopis přiletí, že se těším na vánoce a že se těším, až mu nechám u vánočního stromečku a cukroví a mlíko, které jsem sama upekla.

A ráno? Bože nešlo spát ani znovu usnout, takže jsem natěšeně vystřelila z postele a běžela po schodech nahoru k onu, odtáhla závěsy, natěšeně si prohlídla ještě větší sněhovou závěj, která mě čekala venku a těšila se až si postavím sněhuláka. A pak když už sníh venku přestal být zajímavý, upoutala jsem pohled na prázdný parapet, na kterém už nebyl dopis. Ale vlastně nebyl až tak prázdný. Byla na něm čokoládka, bonbonky, které mi tam Ježíšek zázračně nechal. Vždycky jsem se divila, jaktože může mít tolik sladkostí, aby je dával všem dětem a dospělým světa, kteří píšou taky dopis. A vždycky mi dělala neskutečnou radost představa, jak Ježíšek sedí ve velikánském křesle a čte můj dopis a říká svým pomocníčkům, že Natálka byla hodná, aby mi zabalili tenhle dáreček.


Vždycky jsem si představovala seznam hříšníku, o kterém vyprávěli rodiče, že pokud budu zlobit, budu na tom seznamu a Ježíšek takovým dětem nenosí dárky. Vždycky jsem si říkala, jak takový seznam musí být dlouhý a všem na potkání jsem pak říkala, že pokud budou zlobit, na tom seznamu prostě budou, že je tam Ježíšek osobně napíše.

A to největší očekávání? Ježíšek samotný! Každý Štědrý večer, jsem vyhlížela na noční obloze pouhé zatřpytění, abych věděla, že Ježíšek opravdu přijde. Na zlaté prasátko to u mě nefungovala, na to jsem byla celý den moc hladová, ale doufala jsem, že hodným dětem se snad poštěstí.

No a co si hlavně pamatuju, je můj vánoční trapas o kterém se mluví každé vánoce snad před celou rodinou. Jakoby si všichni nepamatovali, že se minulý rok, říkalo úplně to samé. I přes to se tomu všichni hrozně smějí a říkají si,jak jsem s culíčky a brýličky byla ohromně roztomilá.
Malá Natálka potřebovala na záchod a hrozně o tom potřebovala informovat maminku. Jenže maminka už pomáhala Ježíškovy s dárečky. Who cares? Prostě otevřela dveře obýváku a oči se jí rozzářili štěstím při pohledu na tu krásu. Z toho pohledu jí ale vyrušila vylekaná maminka a ptala se jí co potřebuje " No mami, já potřebuju kakat, půjdeš mi utřít prdel?" Samozřejmě se nezapomnělo na můj legendární smutný kukuč hrozně utrápené holčičky, která se přejedla a teď potřebuje na záchod. A taky se nezapomněla zeptat, kde je Ježíšek, jestli jsem ho vyděsila a jestli četl můj dopis a myslím, že asi četl.

No zajímalo by mě, kolik dětí teď dopis Ježíškovy ještě píše, protože mě osobně to přijde krásné. A hlavně, když si ty dopisy za několik let čtete a uvědomujete si tu neuvěřitelnou roztomilost a neznalost pravopisu. Takže pokud jste dopis Ježíškovy ještě nepsali, myslím, že je ten pravý čas to napravit.

10 komentářů:

  1. Strašně krásně jsi to vystihla, já už Ježíškovi dopis nepíšu. Mamka se mě vždy zeptá co chci. Sice mi to je někdy líto, ale já ani nevím co bych tomu "Ježíškovi" psala. Nikdy nevím co pod stromeček chci, jen snad aby byla moje rodina šťastná a zdravá. A to vím, že jsem napsala minulý rok. A napadlo mě, že to udělám i teď. Sourozence nemám, takže ani brášku
    ani sestřičku dopis psát nevidím.Jak jinak.
    Každopádně článek zase úžasný! Těším se na další :)

    http://ilyfuhullv.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, já myslím, že jelikož vyrůstám s bráškou, tak budu mít naučené aspoň někdy ten dopis napsat. Třeba jen sama pro sebe. Jsem schopná povídat si s papírem, takže jo myslím, že na psaní dopisů je pro mě to, že si s papírem můžu povídat o to, co si přeju. Ať už fyzicky nebo psychicky.
      Děkuju moc, moc mě to těší:)

      Vymazat
  2. krásný článek, v dětství jsou ty Vánoce ještě kouzelnější ♥ mám tolik pěkných vzpomínek :)
    já už většinou říkám všem, co chci a také si to s rodiči nebo prarodiči vyberu v obchodě
    nebo na netu, takže spíš žádné překvápko, ale ty já stejně moc nemusím ... :D
    ještě ten sníh a byly by letos svátky úplně perfektní! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, ano miluju ty natěšené děti, ptající se rodičů, co jim Ježíšek donese, jak vypadá a jestli přijde♥
      Já to mám většinou taky tak, ale vždycky mám aspoň nějaké překvápko, které mi většinou udělá největší radost:)

      Vymazat
  3. Taky si pamatuji jak jsem dopisy psala a vlastně ani nevím kdy jsem je přestala psát a celkově věřit na Ježíška - mé racionální myšlení začalo fungovat strašně brzo, takže jsem to prokoukla :D
    Když se mě teď někdo zeptá co chci tak nevím, všechno mám. Naše rodina je taková, že si vše co potřebujeme koupíme rovnou a tak pak nevíme co.
    Ale! Nic se nemění na tom, že se i ve dvaceti klepu na Štědrý den. Ten adrenalin co dostanu :D
    Moji rodiče jsou takový, že vždycky mi něco dají nějakou bombu o které bych na začátku prosince řekla, že nepotřebuji, ale pak se ukáže jak moc jsem to potřebovala. A taky ten pocit vidět ostatní rozbalovat mé chytře vymyšlené dárky. Je fajn pocit.
    Rozhodně moji děti budou malovat, psát dopisy Ježíškovi aspoň do 13 let - pokud jim někdo to veřejné tajemství neprozradí.
    A co hledání dárků? Hledala jsi nebo hledáš? Já jsem pyšná a podle mých rodičů i divná, že jsem v životě dárky nehledala :D
    Jahoda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím proč, hrozně se mi ten systém JEŽÍŠEK líbí:) Taky moc nevím, jak jsem na to přišla, ani jak, ale vím, že to pro mě nijak moc neznamenalo, nějak se to tušila a postupem času mi to došlo, takže jsem nebyla až tak zklamaná.
      Jo na Štědrý den, se doufejme klepe každý, nemám ráda, když řeknu " Konečně vánoce" a lidi se na mě bez zájmu dívají a řeknou něco typu " super, jakoby tu nebyli každý rok" to mě dokáže vytočit. Bojím se, že moje děti, už v té době ani nebudou věřit, že někdo jako Ježíšek nosí dárky, ale rozhodně je budu do tohohle systému kopat.
      Dárky, no ty pořád hledám. Mám přibližně představu co, ale nikdy mi to nepříjde dost dobré. Ale půlka dárku už je zabalená v balícím papíru za skříně a jediné změna a zdokonalení bude pentle.:D

      Vymazat
  4. Pamatuji jsi jak jsem vždy koukala za okno jestli tam dopis ještě je nebo už si ho Ježíšek vzal. Jak jsem vždycky měla radost, když záhadně zmizel.. :)
    Nikdy mě nenapadlo se maminy zeptat jestli tyhle dopisy má a jestli bych si je mohla přečíst, ale tak nějak tuším, že by je nenašla.. No nevadí :)

    Máš to moc krásně napsané! :)

    http://blogilateskaty.blogspot.cz :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám v plánu se na vánoce zeptat rodičů jestli mají všechny ty dopisy, celkem bych si početla:D
      Vždycky jsem to moc ráda sledovala:)

      Děkuju mockrát:)

      Vymazat
  5. Ty jo, skvělý článek! :) Já osobně ho psala vždycky a dlouho jsem věřila, dokud spolužáci nepřišli s tím, že Ježíšek neexistuje a ještě se mi smáli. Sice už je to pryč, ale přijde mi to smutné. Myslím, že je strašně krásné v něco takového věřit a když jsem ještě věřila, dělala jsem přesně to, co ty. Byla jsem tak nadšená a tak pohlcená Vánocemi, což jsem až do teď, ale už ne kvůli dárkům. :)
    Jednou si pamatuju, jak jsem vyšla ven, se podívat jestli už tam dopis není a on ležel ve sněhu, celý promočený a já chytla takový hysterický záchvat a tolik jsem brečela! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju:) ty děti mi přijdou hrozně natvrdle. To jsem ráda, že jsem v tom nezůstala sama:) to je hrozně moc roztomilé rozhodně to stojí za vzpomínku:)

      Vymazat

Děkuju vám, za každý milý komentář!:) ♥