Čas sám pro sebe.

Každý má jednou za týden, měsíc nebo i delší dobu malou chvilku kdy potřebuje přemýšlet. Kdy potřebuje být sám a jen tak sedět tam, kde je mu dobře a rozmyslet si určité věci.

A mě taková chvíle popadla zrovna teď a jsem upřímně ráda, že mě popadla teď. Každopádně bych se s vámi o moje prožití této chvíle ráda podělila.

Když začali prázdniny, vůbec jsem nepočítala s tím, že se někdy budu doopravdy nudit. Ty chvíle, ale nastanou, když sedíte celé dny doma, protože vás bolí snad celé tělo a shlížíte nespočetně filmů tak, že už vás žádný nebaví. Když jsem se podívala z okna, zjistila jsem, že dneska je vlastně krásně a já tu sedím doma a dívám se na filmy, které tu budou pořád. Udělala jsem ze sebe člověka a šla ven. Sedla se ke stolku do zahrádky, dala si malinovku a jen tak chvilku seděla a přemýšlela.

Zrovna bylo krásné počasí. Vysoko nade mnou pluli po letní obloze nepatrné mraky a, přes ty mraky na obloze sem dosvitlo slunce, před kterým mě chránil slunečník. Mraky na obloze byli nehnutelné. Sedačka hřála, zpražená sluncem a kolem mě pofukoval vítr, o kterém by, jste docela určitě nevěděli. Sem tak kolem tebe někdo projde usměje se, pozdraví tě a zamává ti a ty jen ráda oplatíš a dál daruješ svůj úsměv. Doléhají tu zvyku uřvaného loskutáka, které mi snad poprvé v životě nevadí.  
 A až na ty neuvěřitelně otravné listy nějaké otravné kytky, kytky, které jsou jinak krásné, to bylo přímo dokonalé provětrání hlavy. Provětraní a ověřování mé dokonalé schopnosti -schopnosti být naivní.

Jen by bylo moc fajn nebýt tu sama, ale s někým s kým by se tu dalo smát.