Je už v celku jedno zda čekáte, až vám přijede autobus,
až přijde kamarádka nebo kamarád na sraz a má zpoždění a nebo čekáte až se
konečně dodělá oběd, protože máte ukrutný hlad. Jako vždy. Ale co to
vlastně to čekání způsobuje? Ano většinou jsme netrpělivý, naštvaní a nebo
někdy dokonce i smutní. Tohle je, ale to čekání co si zažil každý. Zná to,
řekla bych, každý kdo tohle čte, ale i lidi co tohle nečtou a asi ani nikdy
nebudou. Známe to, všichni. Já, ale nechci mluvit o čekáním takovém chci mluvit
o trošku jiném.
Každý zná to typické, ale už asi ne každý bude znát, takové
to hrozně netrpělivé po, kterém se vám chce skoro až brečet, protože se pořád
nic neděj naděje na to, že jste se konečně dočkali, hasne víc a víc a čekat už
vám přijde úplně zbytečné, protože víte, že už se stejně nic nestane. Když nad
tím, tak ale uvažuju, docházím k závěru, že to zná asi každý. Bez výjimky
a jestli ne, tak se téhle „šťastné chvilky“ jednou dočká.
Čekání na zprávu, která nechodí a vy už úplně ztrácíte
naději a když to celé přehodnotíte, zjistíte, že nemá cenu čekat, protože ta
zpráva nepřijde, vy si, ale pořád otevíráte okénko s chatem a čekáte, až
to blikne a když vidíte, že se pořád nic neděje chce se vám brečet, ale i
přesto pořád nějak neztrácíte naději a čekáte na bliknutí. A vždy, když blikne
něčí zpráva, duše se vám naplní naivně nadějí, že jste se konečně dočkali, i
když uvnitř víte, že ne, ale i přesto při každém malém náznaku plně doufáme.
Čekáme na moment, na slova, která z úst lidí nepřichází
a činy i když lidé ani rukou nehýbají. Čekání na návrat člověka, ale jeho kroky pořád neslyšíme. Ale nic z toho nepřichází, spíš mi
přijde, že všechno tohle odchází a úplně se ode mě vzdaluje a stávají se víc a
víc neskutečným.
A když se tak zamyslí, život nemáme proto, aby jsme čekali,
ale abychom si ho užili a něco dokázali a ne sedět a čekat až se stane to, co
chceme. Proto si život užívejme a ono to jednou přijde samo. A já věřím, že i
všechno tohle se jednou splní, naděje stoupne a s ní i radost, ale ne
naivně, ale z jednoho úžasného důvodu, z toho, že jsem se konečně
dočkali.
Já taky pořád čekám. Vím, jak to myslíš a souhlasím s tebou. Čekám a i když si řeknu, že už čekat nemá cenu, že už je to za mnou, tak se stejně vždycky přistihnu, že čumím na každého procházejícího člověka, jako bych doufala, že je to on. Čumím do každého projíždějícího auta... Ale nemá to cenu, já to vím, ale to už nečekám já, to čeká něco ve mě... Něco, co pořád doufá...
OdpovědětVymazathttp://my-little-boring-me.blogspot.cz/
Čekáš na motorku a za každou se ohlížíš.. Není to zrovna příjemná záležitost, ale ty se přesto přeneseš, jako každý!:)
Vymazat