středa 13. srpna 2014

Tichá oslovení.


Mluvím na tebe, ale ty ě neslyšíš, volám, přímo řvu, ale ty mě nevnímáš, i když mě už dochází hlasivky. Bolí mě v krku z toho, jak na tebe křičím a ty se za mnou ani neotočíš. Neusměješ se, jen se díváš jinak, a nebo dokonce na mě a neodpovídáš a já si přijdu jako naprosto zavržený člověk. Tebou zavržený člověk. Mluvím na tebe a naivně myslím, že mi odpovíš.



 Znáte to? Když si myslíte, jak odvážně s někým mluvíte a co všechno mu říkáte a přitom mluvíte sami ze sebou? Říkám tomu, tichá oslovení. Tichá oslovení, nebo prosby je jedno co, ale je to tiché, lidi to neslyší a nevnímají, asi nechtějí, kdyby chtěli, rozuměli by, aniž by potřebovali slyšet. Stačilo by chápat člověka, vědět o něm a v duchu mu naslouchat a ty tiché prosby a oslovení mířící naivně k lidem by slyšel. Rozuměl by, ale ne. Nerozumí a n duchu nevnímá vaše tiché prosby. Myslíš si, jak v duchu řveš a promlouváš lidem do duše a měníš jejich činy a ty přitom jenom mlčky stojí a lidí místo toho, aby měnili své činy si myslí, že přemýšlíš, i když v duchu řveš.

Oslovujeme lidi, mluvíme s nimi, říkáme jim co nedělat, ale pak zjistíme, že si jen povídáme sami se sebou.  V naší hlavě. Uvnitř nás je něco co nám to zakazuje, co nám nedovolí to říct. Nějaká malá překážka, přes, kterou je těžké mluvit, protože máme strach. Je jedno jak moc se nebojíme někomu něco říct, protože stejně jednou nastane moment, kdy budete mluvit a lidi, vás nebudou slyšet. Budete povídat, čekat nějaké změny, nebo aspoň chabé reakce a nepříjde nic. Bude to totiž jen ve vaší hlavě.

4 komentáře:

  1. Natálko... Z tebe srší nějaká deprese. Tím nechci říct, že bych ten pocit neznala, znám ho, možná i dost dobře, ale taky znám i tebe a tohle nejsi ty a tohle není tvá tvorba. Ty máš úplně jiný styl psaní a to neříkám proto, že bych chtěla říct, že tenhle je v něčem horší, ale není ani lepší... Je jen jiný a hlavně není tvůj. Fajn, fajn. Možná bude dobře, když ze sebe tu depku vypíšeš, ale prosím... Ať už je pryč...
    http://my-little-boring-me.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle neměl být žadný smutný článek, nic takového, naprosto normální:) A opravdu žádné deprese neprožívám, je to normální článek) Prostě mě to napadlo, tak jsem to napsala, za tím není nic zlého:)

      Vymazat
  2. Nevím proč, ale takovéhle články miluju. Miluju úvahy a zamyšlení se nad životem, nad danou situací a ty píšeš nádherně, tohle je sice neskutečně depresivní, ale svým způsobem nádherné. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuju vám, za každý milý komentář!:) ♥