Mluvím na tebe, ale ty
ě neslyšíš, volám, přímo řvu, ale ty mě nevnímáš, i když mě už dochází
hlasivky. Bolí mě v krku z toho, jak na tebe křičím a ty se za mnou
ani neotočíš. Neusměješ se, jen se díváš jinak, a nebo dokonce na mě a
neodpovídáš a já si přijdu jako naprosto zavržený člověk. Tebou zavržený člověk.
Mluvím na tebe a naivně myslím, že mi odpovíš.
Znáte to? Když si myslíte, jak odvážně s někým
mluvíte a co všechno mu říkáte a přitom mluvíte sami ze sebou? Říkám tomu,
tichá oslovení. Tichá oslovení, nebo prosby je jedno co, ale je to tiché, lidi
to neslyší a nevnímají, asi nechtějí, kdyby chtěli, rozuměli by, aniž by
potřebovali slyšet. Stačilo by chápat člověka, vědět o něm a v duchu mu
naslouchat a ty tiché prosby a oslovení mířící naivně k lidem by slyšel.
Rozuměl by, ale ne. Nerozumí a n duchu nevnímá vaše tiché prosby. Myslíš si,
jak v duchu řveš a promlouváš lidem do duše a měníš jejich činy a ty
přitom jenom mlčky stojí a lidí místo toho, aby měnili své činy si myslí, že
přemýšlíš, i když v duchu řveš.
Oslovujeme lidi, mluvíme s nimi, říkáme jim co nedělat,
ale pak zjistíme, že si jen povídáme sami se sebou. V naší hlavě. Uvnitř nás je něco co nám
to zakazuje, co nám nedovolí to říct. Nějaká malá překážka, přes, kterou je těžké
mluvit, protože máme strach. Je jedno jak moc se nebojíme někomu něco říct,
protože stejně jednou nastane moment, kdy budete mluvit a lidi, vás nebudou
slyšet. Budete povídat, čekat nějaké změny, nebo aspoň chabé reakce a nepříjde
nic. Bude to totiž jen ve vaší hlavě.
Natálko... Z tebe srší nějaká deprese. Tím nechci říct, že bych ten pocit neznala, znám ho, možná i dost dobře, ale taky znám i tebe a tohle nejsi ty a tohle není tvá tvorba. Ty máš úplně jiný styl psaní a to neříkám proto, že bych chtěla říct, že tenhle je v něčem horší, ale není ani lepší... Je jen jiný a hlavně není tvůj. Fajn, fajn. Možná bude dobře, když ze sebe tu depku vypíšeš, ale prosím... Ať už je pryč...
OdpovědětVymazathttp://my-little-boring-me.blogspot.cz/
Tohle neměl být žadný smutný článek, nic takového, naprosto normální:) A opravdu žádné deprese neprožívám, je to normální článek) Prostě mě to napadlo, tak jsem to napsala, za tím není nic zlého:)
VymazatNevím proč, ale takovéhle články miluju. Miluju úvahy a zamyšlení se nad životem, nad danou situací a ty píšeš nádherně, tohle je sice neskutečně depresivní, ale svým způsobem nádherné. :)
OdpovědětVymazatDěkuju, moc mě to těší!:)
Vymazat