čtvrtek 14. srpna 2014

Čekání?!


Je už v celku jedno zda čekáte, až vám přijede autobus, až přijde kamarádka nebo kamarád na sraz a má zpoždění a nebo čekáte až se konečně dodělá oběd, protože máte ukrutný hlad. Jako vždy. Ale co to vlastně to čekání způsobuje? Ano většinou jsme netrpělivý, naštvaní a nebo někdy dokonce i smutní. Tohle je, ale to čekání co si zažil každý. Zná to, řekla bych, každý kdo tohle čte, ale i lidi co tohle nečtou a asi ani nikdy nebudou. Známe to, všichni. Já, ale nechci mluvit o čekáním takovém chci mluvit o trošku jiném.
 


Každý zná to typické, ale už asi ne každý bude znát, takové to hrozně netrpělivé po, kterém se vám chce skoro až brečet, protože se pořád nic neděj naděje na to, že jste se konečně dočkali, hasne víc a víc a čekat už vám přijde úplně zbytečné, protože víte, že už se stejně nic nestane. Když nad tím, tak ale uvažuju, docházím k závěru, že to zná asi každý. Bez výjimky a jestli ne, tak se téhle „šťastné chvilky“ jednou dočká.

Čekání na zprávu, která nechodí a vy už úplně ztrácíte naději a když to celé přehodnotíte, zjistíte, že nemá cenu čekat, protože ta zpráva nepřijde, vy si, ale pořád otevíráte okénko s chatem a čekáte, až to blikne a když vidíte, že se pořád nic neděje chce se vám brečet, ale i přesto pořád nějak neztrácíte naději a čekáte na bliknutí. A vždy, když blikne něčí zpráva, duše se vám naplní naivně nadějí, že jste se konečně dočkali, i když uvnitř víte, že ne, ale i přesto při každém malém náznaku plně doufáme.

Čekáme na moment, na slova, která z úst lidí nepřichází a činy i když lidé ani rukou nehýbají. Čekání na návrat člověka, ale jeho kroky pořád neslyšíme. Ale nic z toho nepřichází, spíš mi přijde, že všechno tohle odchází a úplně se ode mě vzdaluje a stávají se víc a víc neskutečným.

 
A když se tak zamyslí, život nemáme proto, aby jsme čekali, ale abychom si ho užili a něco dokázali a ne sedět a čekat až se stane to, co chceme. Proto si život užívejme a ono to jednou přijde samo. A já věřím, že i všechno tohle se jednou splní, naděje stoupne a s ní i radost, ale ne naivně, ale z jednoho úžasného důvodu, z toho, že jsem se konečně dočkali.

2 komentáře:

  1. Já taky pořád čekám. Vím, jak to myslíš a souhlasím s tebou. Čekám a i když si řeknu, že už čekat nemá cenu, že už je to za mnou, tak se stejně vždycky přistihnu, že čumím na každého procházejícího člověka, jako bych doufala, že je to on. Čumím do každého projíždějícího auta... Ale nemá to cenu, já to vím, ale to už nečekám já, to čeká něco ve mě... Něco, co pořád doufá...
    http://my-little-boring-me.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čekáš na motorku a za každou se ohlížíš.. Není to zrovna příjemná záležitost, ale ty se přesto přeneseš, jako každý!:)

      Vymazat

Děkuju vám, za každý milý komentář!:) ♥